STRÁNKY CESTOVATELE TOMA

Moravský kras a okolí

Zpracování železné rudy
Oblast Moravského krasu byla v minulosti velmi bohatá na železnou rudu. Její ložiska zde vznikly v druhohorách, kdy byla oblast zaplavena křídovým mořem. Postupně se zanášely krasové deprese (geologické varhany a velké a hluboké závrty) usazeninami. Pod vrstvou křídových písků na styku s vápencem se vyvinuly zásoby limonitické železné rudy.
Letem železným krasem
Zpracování železa na území Moravského krasu se datuje od 6.století př.n.l. Z této doby pochází kovářská dílna v jeskyni Býčí skála. V době železné byla železná ruda získávána pouze sběrem povrchových výskytů. Časem však byla oblast vysbírána. Z doby slovanské (7. až 11. století) pocházejí archeologické nálezy starých hutí v okolí Rudice, Olomučan a Habrůvky. Železná ruda se stále získávala sběrem, avšak začíná se rozšiřovat těžba v nehlubokých důlních dílech. Navíc se začíná s těžbou jílů a písků na výrobu keramiky a žáruvzdorných materiálů. Do období 11. až 14. století se datuje rozvoj současných lidských sídel na území Moravského krasu a to pouze na hranici styku vápence s kulmem, na krasových plošinách vznikají osady pouze v souvislosti s těžbou nerostných surovin. Mezi tyto vesnice patří Rudice, Babice nad Svitavou a Habrůvka. Druhé velké období místního železářství je 2. polovina 18. století a celé 19. století, kdy těžba probíhala výhradně hlubiným způsobem. Na Rudické a Babické plošině byly vyhloubeny šachty hluboké 20 až 140 metrů. V roce 1893 došlo k vyčerpání ložisek železné rudy a následnému zániku místních hutí. Do dnešní doby se těží v lomu Seč nedaleko Rudice žáruvzorné jíly a slévárenské písky. Nyní si na krasových plošinách Moravského krasu můžeme všimnout několika pozůstatků po těžbě železné rudy: Jezírka u Rudice, Malá Macocha, oblast U panských boud, U Černých hlín, Žegrov a další. Železná ruda se v minulosti také těžila v pískovcových usazeninách u Spešova u Blanska. Na mnoha těchto místech se zachovaly podzemní chodby i šachty, jejichž vchody jsou však již zasypány.
První historické nálezy o těžbě a následném zpracování železné rudy provedl Jindřich Wankel, který u kapličky sv. Antoníčka nedaleko Rudice odkryl tři soustavy tavících hutí. Wankel zjistil, že se v minulosti soustřeďovalo mnoho potřebných zařízení k výrobě železa pouze do jednoho místa, protože v té době nebyl vůbec myslitelný transport jednotlivých surovin ke zpracování na jiná místa. Proto najednom místě objevil důl, milíře na pálení dřevěného uhlí, vyhřívačky na pražení, vyhřívačky, tavící pece a zařízení na další zapracování roztavené horniny, na zušlechťování železa a hromady odpadních hornin. Vyhřívačky sloužily k pražení železné rudy za účelem urychlení tavby železa. Pražení se povádělo v otevřených výhních zakopaných do země.
K intenzivní těžbě železné rudy na území Moravského krasu došlo již v 8. století, kdy se ložiska v osídlených oblastech především na jižní Moravě vytěžily a musely být nalezeny jiné zdroje. Navíc se v této oblasti vyskytovaly husté lesy, které poskytovaly kvalitní dřevo na pálení dřevěného uhlí. Jednalo se o další surovinu potřebnou k výrobě železa, která v již osídlených oblastech chyběla. Další nespornou výhodou Moravského krasu byla blízkost bohatých hradišť na jižní Moravě, kam většina železa nakonec směřovala.
Těžba železné rudy
Jak už bylo uvedeno v úvodu, byla ruda těžena především v závrtech na krasových plošinách. Ve středověku se však železná ruda pouze sbírala. Kromě rudy se pak ze závrtů ještě těžily jíly a písky, které se zde pro speciální účely těží dodnes(viz Rudice). Tyto suroviny se ze šachet v dřívějších dobách vynášely pomocí dřevěných nosítek nebo kožených pytlů. Šachty byly hloubeny pouze do hloubky dvou až tří metrů a pak byla těžba přesunuta na jiné místo. Až v 18. a 19. století se přešlo k důlní těžbě pomocí kolmých chodeb a svislých šachet. Hlavní šachta byla vybedněná a měla rozměry 1x1m. Nad šachtou na zemském povrchu stála dřevěná bouda, chránící před vtékáním vody do šachty. Dělníci ji využívali jako sklad nářadí a oblečení. Ostatní chodby měly podstatně užší profil a nebyly vůbec vystuženy. Havíři kopaly často materiál v leže, a to pouze ručně. Z šachet byl materiál na zemský povrch vytahován rumpálem v kbelíkách. Nahoře byl tříděn a odvážen na místo určení. Nejhlubší šachta Niva se nacházela v Rudici, byla hluboká 85 metrů a vytěžené suroviny dopravoval nahoru parní stroj. V okolí Rudice se také nacházelo největší množství dolů. Vždyť mezi roky 1808 a 1873 zde bylo vyhloubeno 270 šachet. Po druhé světové válce je zde v činnosti pouze povrchová těžba žáruvzdorných jílů a slévárenských písků.
Druhý způsob těžby byl uskutečňován pomocí mírně se svažujících šachet, z kterých vybíhaly horizontální chodby. Vytěžený materiál byl dopravován ven na důlních vozících a následně tříděn na vibrujících sítech. Poslední typ této šachty nacházející se U Kapličky nedaleko Rudice byl zrušen v 60. letech minulého století.
Tavba železné rudy
Po vytěžení se železná ruda promývala vodou, následně byla zbavena hlušiny, zdrcena a přemístěna na hromady. Odtud putovala do hutí k dalšímu zpracování. V blízkosti hutí se také nacházely milíře na výrobu dřevěného uhlí. Jednoduchá redukční pec sloužící k výrobě železa v minulosti byla vysoká od 60cm do 150cm. Vnitřní průměr měřil 50cm. Teplota byla ovládaná pomocí měchů stlačovaných rukou. Jedna taková pec byla schopna vyrobit za dobu svého konání(doba vymícení lesa kolem pece) až 2700kg železa. Ukázka těchto "slovanských" pecí je k vidění v areálu technického muzea Stará huť u Adamova. Zdejší muzeum se věnuje zpracování železné rudy v Moravském krase. Později, po poznání energie vodních toků byly hutě stěhovány do údolí. V roce 1732 vznikla vysoká huť Františka v Josefovském údolí, v roce 1744 Salmova huť u Rudického propadání. Obě tyto hutě skončily činnost v roce 1893, kdy byly ložiska železné rudy v Moravském krase definitivně vytěženy. O tři roky později skončila činnost jediná funkční Mariánská huť u Blanska, která zpracovávala poslední zásoby.